Popis sebe sama je vlastně těžší, než bych předpokládal. Jak by k tomu měl člověk přistoupit, aby vystihl své pravé já a přitom se nechvástal věcmi, které jsou pro ostatní nepodstatné. Jak sdělit ostatním své nedostatky, aby nepůsobil jako neschopný. A je chyba vůbec na straně vypravěče? Správný posluchač by měl bez předsudků vyslechnout vše, co má vypravěč nabídnout, a poté ho soudit na základě jeho činů. Odpovídá jeho popis sama sebe realitě nebo jen vystavuje veřejnosti svůj zkrášlený obrázek, který pokládá za realitu?
Lidi neradi poslouchají. Vnímat emoce ukryté ve slovech je náročnější, než za ně skrýt ty své. A často se stýkám s takovými lidmi, kteří jen chtějí být vyslyšeni, ale vyslechnutí už mi nenabídnou. Za zlé jim to nemám, jen mě vždy pobaví, jak očividné mi to v dané konverzaci přijde. Já stejně rád poslouchám. A nerad mluvím o sobě. Protože mým problémům nikdo neporozumí lépe než já sám.
Svoje problémy řeším zásadně jedním způsobem. Nejprve se jimi nechám zaplavit. Řešit jen jeden problém je totiž nedostatečně stimulující. Až pocítím tíhu všech nastřádaných problémů, začnu je jeden po druhém řešit. A oni ubývají a ubývají, ale je jich tolik, že není možné zřít dne, kdy bych je řešit nemusel. Řešit, řešit, řešit. Pořád něco. Miluju řešit.
Třeba matematika je mým oblíbeným předemětem k řešení, protože vždy vede k výsledku. A já svůj problém mohu uzavřít jen potom, co znám jasný výsledek. Matematika popisuje všechno dokonale a uspokojuje tak moji touhu po vědění. Jen škoda, že pomocí matematiky nelze popsat všechno, abychom se vždy dostali k závěru. Lidé jsou fascinováni nelogickými věcmi a vždycky to tak bylo. Snažíme se za nelogickými věcmi najít nějaké opodstatnění, i když tam vlastně žádné není. Ale tak prostě fungujeme - hledáme smysl. Hledáme ho pořád a bez konce namísto toho, abychom dokázali ocenit i absurditu nesmyslu. Člověk schopný povznést se nad absurdní věcí je tak osvobozen od věčného břímě hledání opodstatnění.
Hledat krásu v absurditě, hledat krásu v maličkostech. V detailech. Detaily jsou tvořeny srdcem. Nesnáším tvoření věcí jen se záměrem stvoření produktu. Každé dílo by mělo odrážet emoce člověka, jež ho vytvořil. Pokud je neodráží, stává se pouhým produktem předurčeným k zániku. Vlastně nesnáším dnešní dobu, kdy jsou všichni nuceni vidinou profitu tvořit produkty namísto umění. Kolik toho za den vidíme a kolik z toho jsme schopni považovat za umění?